Jiří Harcuba se narodil v Harrachově v rodině se sklářskou tradicí. Denně vídával, jak jeho otec a dědeček brousí sklo, dědeček navíc svým vnoučatům rád kreslil. A tak Jiří Harcuba již od útlého dětství věděl, že bude dělat to samé. Ještě před tím, než nastoupil do učení, mu otec koupil rytecký stroj na šlapání, aby si mohl doma zkoušet práci starých rytců. Říkával mu, že když se naučí rýt sklo, bude lepším brusičem. I proto od dětství chodil po škole do sklárny, kde se u starého mistra učil rýt. Jeho otec byl pro něho prvním a asi i největším vzorem. Učil ho brousit sklo, kromě němčiny ho seznámil i s angličtinou, francouzštinou, ruštinou a esperantem. Otec hrál na housle a na trubku a vlastnil velkou knihovnu, přestože měl pouze základní vzdělání. Dalšími vzory Jiřího Harcuby byli Dominik Biman, Stanislav Libenský a profesor Ronald Pennell z Velké Británie, který rytinu skla obohatil o zkušenosti, které získal při rytí do horského křišťálu. Právě rytiny Ronalda Penella byly plné laskavého humoru s pohledem na obyčejné venkovské lidi a zvířata. To vše utvářelo charakter i tvorbu samotného Jiřího Harcuby.
Jiří Harcuba se začal učit rýt sklo ve sklárně v Harrachově ve 13 letech. Jeho další vzdělávání pokračovalo na sklářské škole v Novém Boru v ryteckém oddělení u profesora Karla Hrodka a Josefa Hospodky v letech 1945–1948, kam jako „vyučený“ nastoupil rovnou do druhého ročníku a kde, jak sám později píše, začala kultivace jeho výtvarného názoru. Pokračoval v letech 1949–1954 studiem na VŠUP v Praze v ateliéru užité plastiky a glyptiky vedeného profesorem Karlem Štiplem s úkolem „zabývat se problematikou rytého skla se zvláštním zřetelem k figurální rytině“. Poté absolvoval vojenskou základní službu v letech 1955–1957. U profesora Karla Štipla a docenta Václava Plátka se stal aspirantem a lektorem v rytecké dílně, posléze odborným asistentem Stanislava Libenského ve sklářském ateliéru v letech 1961–1971. V této době vznikly jeho vázy s lineární a leštěnou rytinou, s figurálními a geometricky ornamentálními náměty. Práce z tohoto období by se daly charakterizovat jako abstraktně expresionistické. To dokládá zejména cyklus „Města“ provedený hlubokými zářezy brusičských kol. Byla to reakce na současné výtvarné trendy ve světě a byla to naprostá revoluce ve vývoji rytého skla. V roce 1970 se Jiří Harcuba habilitoval na docenta. Bohužel v roce 1971 musel ze školy odejít z politických důvodů poté, co vytvořil medaili proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Byl souzen a v letech 1971–1972 na čtyři měsíce uvězněn. Někdy v té době se rozhodl pro portrétní tvorbu a tím se více přiblížit ke klasickému pojetí rytiny. Od roku 1985 se Jiří Harcuba také věnoval vitrografii (tisku z rytých skleněných tabulek) a působil jako pedagog na Royal College of Art v Londýně. Na VŠUP se vrátil až v roce 1990, kdy zde působil jako vedoucí sochařského ateliéru se zaměřením na sklo a medaile. Mezi lety 1991–1994 působil na VŠUP jako rektor školy.
Jiří Harcuba se kromě jiného zúčastnil v letech 1996, 1999, 2002 a 2005 Mezinárodních sympozií rytého skla v Kamenickém Šenově. Získal tři ceny trienále rytého skla Moravské galerie v Brně (1965, 1968, 1971), Výroční medaili Americké numismatické společnosti v New Yorku v roce 1988, cenu za ryté sklo Gold Award od American Interfaith Institut ve Filadelfii v roce 1992 a cenu Rakow Comission od Sklářského muzea v Corningu ve státě N. Y. v roce 1995. Je zastoupen v domácích i zahraničních sbírkách. Opakovaně působil a přednášel na mnoha sklářských školách ve světě, například ve Frauenau v Německu, v Japonsku, na letní sklářské škole v Pilchucku v USA, kde v roce 1985 založil oddělení a program rytého skla. Každý rok také jezdil učit do Studia Sklářského muzea v Corningu. Stal se z něho světově uznávaný rytec skla, umělec, pedagog a glyptik.
V díle Jiřího Harcuby nepochybně sehrála roli sklářská tradice jeho rodiny, rodné město Harrachov a příklad zdejšího rodáka Dominika Bimana, na jehož práci navázal. Zvláště v počátečním období se nechal jeho tvorbou inspirovat a vést. Rané rytiny Jiřího Harcuby navazují na klasickou rytinu, mají pevně uzavřený a ohraničený tvar. Brzy však ve své práci došel k vlastnímu osobitému projevu. Ačkoli patřil k těm tvůrcům, kteří do rytí skla přinesli různé revoluční inovace, využíval i velmi tradiční techniky rytí měděnými kolečky. Rytinu dotvářel leštěním a jinými formami zásahů, které znásobovaly optický efekt. Od samého začátku inklinoval k maximální jednoduchosti.
Jiří Harcuba byl velice pracovitý a od svých ryteckých počátků se vždy snažil o co nejlepší výsledek. Traduje se, když na studiích v Novém Boru ryl na tenkostěnnou vázu motiv s Goliášem, že jeho učitel proces sledoval se zájmem i zvědavostí. Jiří Harcuba práci dovedl s úspěchem téměř do konce. Až v posledním okamžiku, kdy leštil poslední detail – panenku oka, nechtěně proryl do skla dírku. To bylo pro Jiřího Harcubu veliké zklamání. Chtěl se předvést dokonalou rytinou.
Dominantním námětem v tvorbě Jiřího Harcuby jsou portréty, stejně jako u jeho předchůdce Dominika Bimana. V době, kdy je začínal tvořit, to byla víceméně nutnost, protože měl k dispozici pouze surovinu menších rozměrů. Postupně jim „přišel na chuť“ a staly se v jeho díle doménou. Stále s sebou nosil zápisník, do kterého si kreslil portréty lidí, které potkával na svých cestách. S úsměvem vyprávěl, že jednou v noci nemohl v letadle spát a tak kreslil. Vzbudil zájem letušky a vše dopadlo tak, že postupně portrétoval všechny letušky v letadle.
Jiří Harcuba vymezil disciplínu rytí skla jako specifickou oblast sochařství. Ukázal souvislost řezby v nejrůznějších materiálech od počátku lidské existence. Poukázal na spojitost současné rytiny s prehistorickými projevy, například skalními rytinami nebo sumerskými pečetními válečky. Sám napsal: „Dědictví znamená vybírat to nejcennější z historie a předávat to další generaci.“ Zdůrazňoval, stejně jako před ním i jiné významné osobnosti, že není malé a velké umění. Je pouze umění dobré a špatné. Proto prezentoval rytinu ve skle jako sochařský projev, který je často malý rozměrem, nikoliv významem. Svým dílem však bořil doposud ustálené tradice ve ztvárňování portrétu, které se utvářely po staletí. Spojoval sochařský přístup s expresivní rytinou. V přípravné fázi často nejprve kreslil portrétní studie v nadživotní velikosti, což ho vedlo ke zjednodušování forem tak, jak to vyžaduje otisk ryteckého kolečka. Studoval různé pohledy, zdůrazňoval osobitou fyziologii až na práh karikatury. K vystižení osobnosti mu často stačilo několik linií a ploch vyrytých do skleněné plochy. K rytí portrétů často používal i kotoučů velkých rozměrů s velmi hrubou strukturou.
Na svou práci se díval kriticky a říkával, že se mu jeho portréty zdají „moc realistické!“ Vzpomínal na svého přítele ze studií na vysoké škole Vladimíra Komárka, který při hodinách kresby tvořil zcela volně a kresba se rozhodně nepodobala určenému modelu. Líbilo se mu, že se jeho přítel „nenechal vyrušit realitou.“ V jeho rejstříku podobizen najdeme jak významné osobnosti ze současnosti, tak i historické osobnosti, kde mohl více uplatnit svou fantazií. Dle jeho vlastních slov ho velmi bavilo vytvářet imaginární portréty. Šlo zejména o osobnosti, ke kterým měl blízko. K vynikajícím příkladům jeho práce patří portréty Egona Schieleho, Franze Kafky, Paula Kleea, Stanislava Libenského a řady dalších.
Jiří Harcuba říkal, že rytí znamená zanechat za sebou vlastní stopu, že je důležité naslouchat řeči ryteckých a brusičských kol. Nejde o řemeslnou dokonalost. Říkával, že často jsou nedokončené práce a skici to nejlepší.
Odkaz Jiřího Harcuby má v uměleckém i lidském měřítku v historii českého umění a sklářské tvorby nezastupitelné místo. Harcubova osobnost pozitivně ovlivnila mnoho lidí na celém světě. Všichni, kdo ho znali, vzpomínají na jeho osobní přístup a pozitivní vliv, kterým na lidi kolem sebe působil. V Pilchucku, kam rád jezdíval, dokonce na jeho počest zasadili švestkový strom.
Na Severu Čech v Novém Boru, kam jezdíval na IGS a na další akce spojené se sklem, by mnohý člověk v nenápadné osobě, která s igelitkou v ruce vystoupila z autobusu od Prahy, nepoznal, že se jedná o jednoho z největších současných rytců na světě a jednu z nejvýznamnějších osobností mezinárodních sklářských sympozií. Jeho lidský přístup by se mohl prezentovat na příhodě, kterou s úsměvem vypráví jeho manželka Zdena. Zdena Harcubová stála celý život po jeho boku, byla mu velikou oporou a společně vychovali dvě děti. Zdena Harcubová vzpomíná na to, jak jednou při rodinném obědě někdo zazvonil a neznámá japonská dívka se Jiřího Harcuby ptala, jestli se u nich může vykoupat, že na něho dostala adresu. Jiří Harcuba proti tomu nic nenamítal a tak zatímco probíhal rodinný oběd, dívka se v klidu vykoupala a odešla.
Jiří Harcuba zemřel náhle po krátké nemoci uprostřed tvůrčí práce a plánů na další zahraniční cesty. Do té doby se zdálo, že jeho energie a životní optimismus jsou nevyčerpatelné. Dá se ale říci, že jeho umělecký i lidský odkaz byl zcela naplněn.

Ryté sklo je zejména český fenomén. České země se mohou pochlubit tím, že byly mezi prvními, kde se tato královská disciplína pěstovala. Slavnou éru českého rytého skla započali rytci na dvoře Rudolfa II. v čele s Casparem Lehmanem. Můžeme sledovat období vrcholná i období úpadku. Každopádně ryté sklo má tradici dlouhou a může se pochlubit řadou slavných osobností, které se mu věnovaly. Bohužel současná doba je hektická, a to se odráží i na postupech, kterými je sklo rafinováno. V kurzu jsou techniky, které oproti klasické rytině nevyžadují tolik úsilí, umu, invence, zručnosti, představivosti a času. Klasickou techniku rytého skla nahradil zejména lept, pískování a rytí skla laserem, které se dají pořídit levně a rychle.
Velkým počinem v oblasti rytého skla jsou mezinárodní rytecká sympozia v Kamenickém Šenově, pořádaná od roku 1996. U jejich zrodu stál Jiří Harcuba, ředitelka sklářského muzea v Kamenickém Šenově Helena Braunová a Peter Rath, potomek zakladatelů slavné firmy Lobmeyer. Hlavním cílem sympozií bylo vyvolání nových podnětů v oboru rytí skla a oživení zájmu o tuto techniku. Organizátoři chtěli vytvořit prostředí k setkávání  výtvarníků, historiků umění, galeristů a muzejníků se širokou veřejností. Pro tuto myšlenku získali nejlepší rytce světa. Tato sympozia též dávala možnost prezentovat práce mladých talentů.
V druhé polovině minulého století vznikla celá řada zajímavých akcí, které si daly za cíl zpopularizovat a do podvědomí široké veřejnosti rozšířit techniku rytého skla. Mezi nejvýraznější osobnosti, které se programově věnovaly rytému sklu, patřil Jiří Harcuba (1928–2013). Byl nejen světově proslulým rytcem skla a medailérem, ale také respektovaným propagátorem techniky rytí skla, který k této disciplině přivedl řadu nových vyznavačů z celého světa. Zasvětil tomu svůj život. Kromě rytí skla se Jiří Harcuba proslavil navrhováním medailí a mincí.
Jiří Harcuba brzy pochopil, že největším „strašákem“ pro všechny zájemce, kteří by se rádi této technice věnovali, je obava z vlastní nešikovnosti, strach, že nikdy nedokážou udělat stejná díla jako zkušení rytci. Možná, že i on sám si v mládí prošel podobnými pocity. A tak přišel na nápad, jak toto trauma u všech začínajících rytců a amatérů minimalizovat. Založil školu Dominika Bimana.
Jiří Harcuba měl k navázání na práci Dominika Bimana, největšího českého rytce první poloviny 19. století, nejen profesní, ale i osobní důvody. Oba pocházeli ze skromných poměrů, z krkonošské obce Harrachov, kde také oba prošli prvními zkušenostmi s prací se sklem. Mezi daty jejich narození uplynulo zhruba 100 let, jejich rodné chalupy od sebe stály sotva pár desítek metrů. Tato šťastná shoda okolností inspirovala Jiřího Harcubu k navázání na odkaz tohoto vynikajícího rytce při popularizaci techniky rytí skla. Jiří Harcuba nicméně navázal na odkaz Dominika Bimana celým svým dílem.

 Dominik Biman (1800–1857) byl ve své době jedním z největších portrétistů v oblasti rytého skla. Zastínil všechny současníky mimořádným výtvarným nadáním a řemeslnou dokonalostí rytin. Jeho podobizny jsou uměleckými kvalitami srovnatelné s portréty malířů Antonína Machka nebo Antonína Mánesa, kteří byli jeho současníky.
Dominik Biman se narodil jako čtvrtý z deseti dětí v chudé rodině truhláře a formaře v 
Harrachově v době, kdy zdejší sklárna vzkvétala. Sám Biman pracoval ve sklárně od svých sedmi let a rytcem skla se vyučil u vynikajících řemeslníků Antona a Franze Pohlových. Ve svém vzdělání pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, což výrazně ovlivnilo jeho další tvorbu. Již Bimanovy rané práce z těchto let si zaslouží označení „mistrovské“. Pobýval na různých místech, nejdéle žil v Praze (v budově, kde se nacházela i krajinářská škola Antonína Mánesa) a od roku 1826 pracoval v letních sezónách ve Františkových Lázních. Důvodem bylo, že se sem sjížděla bohatá klientela, která mu dala možnost „si vydělat“. Zde, co se klientů týče, sám Biman uvádí, že během své kariéry portrétoval příslušníky všech společenských vrstev, nejen panovníky a urozené osoby, ale i zájemce z řad buržoazie. V letech 1829 a 1831 se zúčastnil pražských průmyslových výstav a jeho rytiny na nich byly oceněny stříbrnými medailemi.
Dominik Biman žil a pracoval v období biedermeieru. Tato doba stavěla do popředí městský a rodinný život, uměřený vkus a smysl pro drobný detail. To vše Biman ve své práci ve vrcholném období svého života nabízel, proto byly jeho rytiny velmi oblíbené.
V době, kdy žil Dominik Biman, bylo pro práci rytce skla neobvyklé, aby pracoval podle živých modelů. Jeho kolegové používali jako předlohy mince, medaile, rytiny, nebo významná umělecká díla. Biman začínal svoji práci na rytém portrétu rozhovorem se svým zákazníkem, aby nejdříve poznal jeho povahu. Následná sezení nebyla četná ani dlouhá, protože disponoval fenomenální pamětí. Biman studoval lidské povahy dle typů a výrazů tváře. Ty pak převedl do skla. To dalo jeho portrétům osobitý výraz. Jeho nejlepší práce jsou technicky perfektní a přitom velmi živé a v tom spočívá význam jeho díla. Velkorysost spojil s drobnými detaily v harmonickou podobu. Bimanovy práce přesahují svou dobu a jsou z hlediska provedení jedním z vrcholů v historii rytého skla.
Bohužel měnící se společenská a politická situace na konci první poloviny 19. století a tím i situace na trhu zasáhla hluboko i jeho práci. On sám se nikdy neoženil a neměl žádné děti. Strach z chudoby, kterou si v dětství prožil, mu to nedovoloval. Jeho vysoké sebevědomí vycházející z vlastní práce, střídaly návaly drásavých pochybností, které mu ke konci ztrpčovaly život v podobě hlubokých depresí. Stal se z něj podivín, který nedbal ani o svůj zevnějšek. To vše a ubývající počet objednávek způsobil, že zemřel chudý. Brzy po jeho smrti se na něho zapomnělo. Až v 90. letech 19. století mimořádné kvality jeho díla objevil a ocenil G. A. Pazourek. Bimanovými portrétními rytinami se v současnosti chlubí největší světové muzejní sbírky.
Po Dominiku Bimanovi žádný z českých rytců, který se věnoval portrétní rytině, nedosáhl takové míry výtvarné expresivity a schopnosti hlubokého ponoru do psychiky modelu tak, jako Jiří Harcuba.

HISTORIE ŠKOLY DOMINIKA BIMANA
12.3.1998 byla v Harachově na podnět Jiřího Harcuby založena Společnost Dominika Bimana. Zakládající členové byli Ing. Karel Dolejší, tehdejší starosta města Harrachov, František Novosad, majitel sklárny Novosad a syn a profesor Jiří Harcuba, harrachovský rodák a rytec skla. Sdružení si dalo za cíl obnovit význam díla Dominika Bimana, jako nejlepšího rytce portrétů v 19. století, obnovit zájem o ryté sklo, který již delší dobu stagnoval a přispět k rozvoji muzea a jeho sbírkových fondů v Harrachově. Jedním z bodů bylo i založení Školy Dominika Bimana. Škola Dominika Bimana se měla stát mezinárodním středobodem obnovení prestiže rytého skla.
19.9.1999 byla za přítomnosti Sophie Harrach odhalena pamětní plaketa Dominika Bimana u jeho rodného domku v Novém Světě v Harrachově u příležitosti 200. výročí jeho narození. Sophie Harrach se stala i patronkou následujících oslav. Akce proběhla v rámci II. Mezinárodního sympozia rytého skla v Kamenickém Šenově. Datum s narozením Dominika Bimana se sice lišilo o rok, ale pořadatelé chtěli využít rytecké sympozium v Kamenickém Šenově a přítomnosti mnoha zahraničních účastníků. V Harrachově se tak sešlo 150 rytců z Japonska, USA, Estonska, Německa, Holandska, Anglie a dalších zemí. Účastníci si prohlédli sklárnu i muzeum, kde byly vystaveny společné práce členů Společnosti Dominika Bimana, což byli nejen profesionální rytci a studenti, ale i děti. Další akce následovaly.
V předvečer 200. výročí narození Dominika Bimana se konalo pod patronací českého výboru UNESCO slavnostní shromáždění v Akademii výtvarných umění v Praze na počest tohoto významného českého rytce. Akci organizovala Akademie výtvarných umění v Praze, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Technické muzeum a Společnost Dominika Bimana. Vystoupili zde profesor Jiří Harcuba a profesor Jiří Kotalík, který účastníky seznámil s celou historií Školy Dominika Bimana. Zlatou medailí byli vyznamenáni dva významní podporovatelé rytého skla a Společnosti Dominika Bimana, byli to profesor Ronald Pennel z Velké Britanie a Gernot Merker z Německa. Jako čestní hosté byli pozváni hraběnka Sophia Harrach, kníže Karel Schwarzenberg, tajemník pro kulturní záležitosti UNESCO Mgr. Jiří Beneš a zástupci rakouského velvyslanectví a města Harrachova.

Cíle Školy Dominika Bimana
Ve dnech 5.–25. 5. 2001 proběhla premiéra první mezinárodní sklářské Školy Dominika Bimana v Harrachově. Škola se zabývala zejména problematikou rytého skla. Jejím uskutečněním byly naplněny cíle Společnosti Dominika Bimana, to znamená dále rozvíjet sklářskou tradici a na základě této tradice přispívat k lepšímu porozumění mezi národy a vést člověka ke vztahu ke kulturnímu dědictví. Škola si dala za úkol vyvést ryté sklo z jisté izolace zaviněné obavami z přílišné náročnosti této techniky a zvýšit zájem sklářských umělců o užívání rytí skla ve vlastní tvorbě.
Jiří Harcuba si uvědomil, že zájem o rytinu znamená odstranit předsudek, že je to příliš náročná technika. Jako vzor si vzal pravěké jeskynní malby a rytiny v Africe a v Austrálii, to znamená primitivní umění a umění lidových tvůrců. Svým studentům předkládal k nahlédnutí ukázky antického skla s portréty v profilu, které jsou pro rytinu portrétu nejpřirozenější. Jeho velkým příkladem byly děti a jejich bezprostřednost a spontaneita. Rád vzpomínal na příhodu, která dostala název „Kravička v jahodách“. V Corningu posadili k ryteckému stroji malou tříletou Sofii. Když se jí po dokončení díla nechápavě ptali, cože to je? Odpověděla s dětskou grácií: „No přeci kravička v jahodách!“ Jiří Harcuba měl tuto rytinu velmi rád. Říkal, že je bezděčná, současná, moderní i vztahující se k prehistorii.
Škola Dominika Bimana byla naprosto otevřená laické veřejnosti a platila zde naprostá tvůrčí volnost. Kromě seznamování s dílem Dominika Bimana bylo jejím cílem přiblížit ryté sklo a novodobé techniky spojené s tímto řemeslem komukoliv, kdo měl zájem. Přístup měl každý, kdo byl otevřený novým názorům, kdo se nebál zkusit si něco nového. Vítáni byli i naprostí nováčci bez předchozího odborného nebo výtvarného vzdělání. Jiří Harcuba vítal především tyto účastníky, protože nebyli zatíženi žádnými konvencemi. „Jsou jak malé děti“, říkával Jiří Harcuba, „mají v sobě spontaneitu, kterou v sobě poučený výtvarník často hledá velmi obtížně.“ Jedním z hlavních zisků účastníků školy Dominika Bimana byla radost ze samotného tvůrčího procesu. Jiří Harcuba vyznával tak zvané zenové kresby, což jsou bezmyšlenkovité kresby, při jejichž vzniku pracuje podvědomí. Tento postup převzal ze Zen Budhismu, který je postavený na výzvě odhodit všechny naučené a vyčtené názory a postoje, na snaze dosáhnout pravdy přímou zkušeností. To byla jedna ze stěžejních myšlenek, která se v této škole v nemalé míře uplatňovala. Sám prezentoval slova z knihy TAO – „Umění neumět je umění největší.“ Tento přístup otevřel svět rytého skla mnoha jeho studentům a následovníkům na celém světě.
V rytině vyznával jednoduchost – ta je podstatou učení WABI-SABI (umění života) – a zaměření se na podstatné. Chtěl se vyjadřovat zkratkou – žít jednoduše. Uznával krásu v krystalické podobě, jako je báseň Haiku.
Podle přání Jiřího Harcuby měla být Škola Dominika Bimana především místem pro dialog. Společná práce účastníků měla vést k uvědomění si své vlastní odlišnosti. Rytí skla přirovnával ke kreslení tužkou na papír s tím rozdílem, že místo pohybem tužky po papíru, pohybujeme sklem proti upevněnému ryteckému nástroji.
Škola Dominika Bimana má mezinárodní rozměr a je putovní. Každý její ročník proběhl na jiném místě, přitom některá místa, která škole poskytla zázemí, se opakovala. Pokud to bylo možné, Jiří Harcuba školu propojil s Mezinárodními ryteckými sympózii, která jednou za tři roky probíhala v Kamenickém Šenově pod vedením paní Heleny Braunové, ředitelky sklářského muzea. Jiří Harcuba získal sponzory, bez kterých by se škola neobešla a nadšené spolupracovníky, kteří mu pomáhali s organizací. Jiří Harcuba se snažil, aby z každého ročníku Školy Dominika Bimana vznikl jednoduchý katalog, který zdokumentoval průběh celé akce (ne všechny se zachovaly). Školy Dominika Bimana vždy provázela skvělá pracovní a přátelská atmosféra. Součástí programu byly různé doprovodné akce, jako byla návštěva ateliéru nějakého sklářského výtvarníka, přednášky, společenská setkání a podobně. Jiří Harcuba podněcoval úsilí rytců mnoha způsoby. Každý ze studentů například dostal tabulku skla velikosti diapozitivu, na kterou si všichni vyryli zadané téma. Tabulky se na závěr promítaly na společenském večeru a studenti je zároveň použili jako podklad na vitrografii (tisk ze skleněné desky). Výsledné tisky byly zařazeny do katalogu společně se jménem autora. Tak byli dokumentováni všichni zúčastnění včetně jejich práce. Katalog vytištěný jednoduchou cestou na kopírovacím stroji obdrželi všichni jako památku na tvořivé chvíle. Na závěr se uskutečnila společná výstava vzniklých prací a každý účastník získal certifikát.

2001 – Sklárna Novosad a syn, Harrachov
2002 – Sklářská škola, Kamenický Šenov
2003 – Bild-Werk, Frauenau, Německo
2004 – Střední uměleckoprůmyslová škola, Jablonec nad Nisou
2005 – Střední umělecká škola, Neu Gablonz, Německo
2006 – Sklářská škola, Kamenický Šenov
2007 – Sklářská škola, Rheinbach, Německo
2008 – Sklářská škola, Nový Bor
2010 – Studio sklářského muzea v Corningu
2011 – Studio sklářského muzea v Corningu
2012 – Studio sklářského muzea v Corningu
Jiří Harcuba věnoval od roku 2004 každý z ročníků Školy Dominika Bimana významné ženské osobnosti. Ta se vždy stala ústředním námětem celého ročníku. Účastníci se měli možnost s touto osobností blíže seznámit a inspirovat se jí. Mohli se držet zadaného tématu, ale pokud se chtěli vyjadřovat svobodně, bylo to respektováno.

Přehled ženských osobností u jednotlivých ročníků:
2004 – VIRGINIA WOOLF
2005 – VIOLET GORDON WOODHOUSE
2006 – GEORGIA O‘KEEFFE
2007 – CAMILLE CLAUDEL
2008 – MARIE CURIE-SKLODOWSKA
2009 – KIRSTEN FLAGSTAD
2010 – MATKA TERESA
2011 – BERTHA VON SUTTNER
2012 – GAIA (MATKA ZEMĚ)

2001 – První ročník Školy Dominika Bimana
První Škola Dominika Bimana proběhla ve dnech 7.–25. 5. 2001 v Harrachově. Školu slavnostně otevřela čestná občanka města Harrachova hraběnka Stephania Harrach. Protože se jednalo o projekt Společnosti Dominika Bimana a sdružení Bild-werk v Bavorsku, akce získala podporu Fondu Česko-německé budoucnosti. Další podporu získala od galerie uměleckého skla AVE ART v Praze, Galerie „W“ v Novém Boru a Galerie Elišky Stolting v Hitfeldu u Hamburku. Sponzory celé akce se staly sklářské firmy. Prostory pro hladký průběh školy poskytla sklárna Novosad a syn v Harrachově a na výuce se sponzorsky podíleli i naši přední sklářští výtvarníci, kteří například přednášeli o svém díle bez nároku na honorář.
Prvního ročníku Školy Dominika Bimana se zúčastnili lidé z celého světa. Byli tu dvě studentky z Rochesteru, Venezuelanka žijící ve Spojených státech, Ir, Němci, Holanďané a Španělé. Mladou generaci zastupovali studenti ze střední sklářské školy z bavorského Zwieselu a ze středních sklářských škol v Novém Boru a Železného Brodu. Účastníkem byl i sklářský výtvarník Vladimír Jelínek. Na jedno odpoledne byly hosty školy Dominika Bimana také děti z místní mateřské a základní školy. Ty zde v praxi předvedly svou tvůrčí bezprostřednost a fantazii, takže se staly nejen studenty, ale podle přání Jiřího Harcuby i učiteli.
Pan Harcuba v rozhovoru pro časopis Krkonoše 7/2001 uvedl: „Byl to určitý krok do neznáma, protože se poprvé takový kurz konal přímo ve výrobním provozu. Půvabné je, že pracujeme ve staré brusičské dílně.“
Do programu byly zařazeny techniky jako je rytí skla, vitrografie, kresba, řezba i rytí kovu.

2002 – Druhý ročník Školy Dominika Bimana
Druhý ročník Školy Dominika Bimana proběhl ve dnech 25. 8.–7. 9. 2002 na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. Tradice rytého skla v Kamenickém Šenově je velmi dlouhá. Nachází se zde sklářské muzeum, které má ve svých depozitářích unikátní sbírku mapující historii rytého skla v českých zemích.
Škola Dominika Bimana měla velikou podporu v osobě ředitele kamenickošenovské školy Pavlovi Wernerovi, který se sám ve své tvorbě programově věnuje rytému sklu. Také díky němu proběhla Škola Dominika Bimana úspěšně. S výukou panu Jiřímu Harcubovi pomáhali i učitelé ze školy. Díky patří i paní Ursule Merkerové, která účastníky seznámila s vitrografií. Zázemí účastníkům částečně poskytlo i sklářské učiliště v Novém Boru.
Studenti pracovali v oborech rytí, vitrografie, broušení, tavené plastiky, kovářství a v kresbě.

2003 – Třetí ročník Školy Dominika Bimana
Třetí ročník Školy Dominika Bimana proběhl v německém Bild-Werku ve sklářském městečku Frauenau. Mottem se stala „historie rytiny“, a to od počátku vzniku umění. Inspiračním zdrojem pro všechny byl katalog, který Jiří Harcuba sám připravil a který obsahoval fotografie rytin z historických období Mezopotámie, Egypta, Řecka, Mexika a příklady umění 20. století.

2004 – Čtvrtý ročník Školy Dominika Bimana
Čtvrtý ročník Školy Dominika Bimana proběhl v prostorách Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci. V té době probíhaly i oslavy 200 let narození Dominika Bimana. Školy se zúčastnili studenti z jablonecké školy a umělecké školy Neu Gablonz.
Vzhledem k zaměření obou partnerských škol byla výuka směrována převážně na techniky rytí kovu. I z toho důvodu se na výuce významně podíleli dílenští učitelé místní školy. Kromě tisku z kovových desek se účastníci věnovali rytí skla a zenovému kreslení, tj. kresbě se zavřenýma očima. Vzniklé kresby sloužily jako podklad pro další práci. Po celou dobu Školy Dominika Bimana tradičně panovala tvůrčí a přátelská atmosféra.

2005 – Pátý ročník Školy Dominika Bimana
Pátý ročník se konal opět v Německu, na Střední umělecké škole Neu Gablonz. Pro tento ročník Jiří Harcuba připravil katalog, kde veřejnosti představil díla čtyř sklářských výtvarníků – Václava Cíglera, Jana Kotíka, Bohumila Eliáše a také práce vlastní. Prostřednictvím těchto umělců a sebe poukázal na různé pohledy při tvorbě skla.

2008 – Osmý ročník Školy Dominika Bimana
Až do roku 2006 byla Škola Dominika Bimana podpořena Česko-německým fondem budoucnosti. V roce 2007, kdy škola probíhala v Rheinbachu, akci financovala EU. Nicméně získávání finančních prostředků na konání akce bylo stále obtížnější. V roce 2008 své prostory nabídla Vyšší odborná škola sklářská a Střední škola v Novém Boru. Sešla se zde pestrá společnost. Školy se zúčastnili studenti ze sklářské školy v Novém Boru a z Kamenického Šenova, ale také například ředitelka sklářského muzea v Kamenickém Šenově Helena Braunová, bývalý tajemník Sklářské společnosti Vlastimil Dvořák, sklářský podnikatel Peter Rath, Vlasti-
mil Pospíchal a řada dalších.
Mottem tohoto ročníku byly významné sklářské osobnosti. Účastníci se zadaného úkolu zhostili velmi kreativně. Velký ohlas vzbudila přednáška Jiřího Harcuby. Poslechnout si ji přišli studenti, pedagogové a celá řada zájemců nejen z Nového Boru. Účastníci školy se podívali do sklárny AJETO v Lindavě a navštívili ryteckou dílnu Arna Čančíka, který zde předvedl své celoživotní dílo. Na závěr se promítly práce jednotlivých účastníků formou diapozitivů. Osmý ročník Školy Dominika Bimana svými vzniklými díly vzdal hold všem významným rytcům, kteří se v minulosti zasloužili o šíření tradic této techniky.

Závěr
Dala jsem si za úkol sepsat historii Školy Dominika Bimana. Už proto, že jsem se kdysi jednoho ročníku v Kamenickém Šenově v roce 2006 sama zúčastnila a jiný ročník, v Novém Boru v roce 2008, jsem společně s Jiřím Tesařem, vynikajícím pedagogem a rytcem skla, spoluorganizovala. V té době Jiří Harcuba vyslovil přání, zda bych nesepsala historii Školy Dominika Bimana. Nejdříve, v prvním opojení, mě tato myšlenka nadchla a okamžitě jsem souhlasila s tím, že to ráda udělám. Tak šel čas, narůstala práce, ale o katalogu jsem stále přemýšlela a sbírala dostatek sebevědomí, abych tento slib dokázala splnit. Jiří Harcuba však náhle zemřel a já měla palčivou potřebu svůj slib vyplnit.
Na Jiřího Harcubu vzpomínám jako na člověka velmi laskavého a lidského. Zároveň jako na velmi silnou osobnost, jež netolerovala lidskou hloupost, ale která ji uměla svým velmi osobitým způsobem čelit. K Jiřímu Harcubovi chovám hlubokou úctu jako k umělci i k člověkovi. Stal se pro mě vzorem, který si idealizujeme a kterému odpouštíme lidské chyby.
Při psaní textu jsem měla problém, jakou variantu jména Dominika Bimana zvolit. Běžnější varianta jména je Dominik Biemann. Jiří Harcuba jméno počeštil a již od počátku důsledně používal variantu jména Dominik Biman, já jsem se rozhodla zachovat jméno tak, jak ho používal sám Jiří Harcuba.
Díky velké laskavosti paní Zdeny Harcubové jsem získala téměř všechny kopie i originály katalogů monitorující jednotlivé ročníky Školy Dominika Bimana a použila je při tvorbě textu. Některé z nich obsahovaly podrobnější zprávy o průběhu celé akce, jiné se omezovaly pouze na tisky z vyrytých destiček se jmény zúčastněných. To se týká především posledních ročníků škol Dominika Bimana, ze kterých mi chybí potřebné informace. Uvítám, když se mi účastníci těchto posledních akcí ozvou a doplní chybějící texty.
Škola Dominika Bimana s odchodem Jiřího Harcuby nezanikla. Pomyslnou štafetu převzala rytečka a sklářská výtvarnice Pavlína Čambalová, kterou si Jiří Harcuba „vybral“ ještě za jejího studia v Novém Boru, kde na VOŠ studovala v oddělení rytého skla. Již od počátku z Pavlíny Čambalové vyzařoval respekt k řemeslu a veliký zájem o ryté sklo. Společně s Jiřím Harcubou začali spolupracovat a z Pavlíny Čambalové se stala vynikající a respektovaná rytečka skla, která Jiřího Harcubu doprovázela na cestách i kurzech a osvojila si jeho osobitý přístup k lidem i ke sklu.
Pavlína Čambalová vyslyšela pobídky svých kolegů, aby se odkazu Jiřího Harcuby ujala a s požehnáním paní Zdeny Harcubové, manželky Jiřího Harcuby, se rozhodla Školu Dominika Bimana dále organizovat. Využila přání paní Harcubové, aby se nová Škola nějak zřetelně odsadila od té dřívější. S touhou vyjádřit svůj respekt k Jiřímu Harcubovi tak, jako ho on dříve vyjádřil Dominiku Bimanovi, přejmenovala ji na Školu Jiřího Harcuby. Ve dnech 22. 9.–24. 9. 2014 se uskuteční její první ročník pod vedením Pavlíny Čambalové v Centru sklářského umění na huti František v Sázavě. Kruh se uzavírá.

Mgr. Martina Matoušková

Centrum sklářského umění, Huť František v Sázavě: http://www.cestyskla.cz/

Kontakt: Cesty skla o.p.s

______Centrum sklářského umění, Huť František v Sázavě

______Na Kácku 218

______28506 Sázava

______Česká Republika

email : info@cestyskla.cz

Tel.: +420 728 856 044

Ubytování: http://cestyskla.wordpress.com/ubytovani/

Cena: aby byla Škola Jiřího Harcuby dostupná, stanovili jsme základní cenu na 20 EUR / 600 Kč za den včetně veškerého materiálu. Jelikož však náklady budou vyšší a navíc máme v úmyslu vytvořit k příležitosti prvního ročníku katalog, vděčně uvítáme jakékoli další dobrovolné příspěvky.

S ohledem na počet pracovních míst je množství účastníků omezeno na 9 na všechny 3 dny (KAPACITA JIŽ BYLA VYČERPÁNA), 15 účastníků na 1 den (STÁLE JE MOŽNOST PŘIHLÁSIT SE ZDE)

Kontaktní e-mail: jharcubaschool@gmail.com

_

Velmi děkuji Centru sklářského umění, že se organizace této akce s takovým nadšením a vervou zhostilo, a také všem dosud přihlášeným účastníkům z několika různých zemí (SEZNAM ZDE), že budeme první ročník Školy Jiřího Harcuby moci uskutečnit.