JIŘÍ HARCUBA

 


Jiří Harcuba se narodil v Harrachově v rodině se sklářskou tradicí. Denně vídával, jak jeho otec a dědeček brousí sklo, dědeček navíc svým vnoučatům rád kreslil. A tak Jiří Harcuba již od útlého dětství věděl, že bude dělat to samé. Ještě před tím, než nastoupil do učení, mu otec koupil rytecký stroj na šlapání, aby si mohl doma zkoušet práci starých rytců. Říkával mu, že když se naučí rýt sklo, bude lepším brusičem. I proto od dětství chodil po škole do sklárny, kde se u starého mistra učil rýt. Jeho otec byl pro něho prvním a asi i největším vzorem. Učil ho brousit sklo, kromě němčiny ho seznámil i s angličtinou, francouzštinou, ruštinou a esperantem. Otec hrál na housle a na trubku a vlastnil velkou knihovnu, přestože měl pouze základní vzdělání. Dalšími vzory Jiřího Harcuby byli Dominik Biman, Stanislav Libenský a profesor Ronald Pennell z Velké Británie, který rytinu skla obohatil o zkušenosti, které získal při rytí do horského křišťálu. Právě rytiny Ronalda Penella byly plné laskavého humoru s pohledem na obyčejné venkovské lidi a zvířata. To vše utvářelo charakter i tvorbu samotného Jiřího Harcuby.
Jiří Harcuba se začal učit rýt sklo ve sklárně v Harrachově ve 13 letech. Jeho další vzdělávání pokračovalo na sklářské škole v Novém Boru v ryteckém oddělení u profesora Karla Hrodka a Josefa Hospodky v letech 1945–1948, kam jako „vyučený“ nastoupil rovnou do druhého ročníku a kde, jak sám později píše, začala kultivace jeho výtvarného názoru. Pokračoval v letech 1949–1954 studiem na VŠUP v Praze v ateliéru užité plastiky a glyptiky vedeného profesorem Karlem Štiplem s úkolem „zabývat se problematikou rytého skla se zvláštním zřetelem k figurální rytině“. Poté absolvoval vojenskou základní službu v letech 1955–1957. U profesora Karla Štipla a docenta Václava Plátka se stal aspirantem a lektorem v rytecké dílně, posléze odborným asistentem Stanislava Libenského ve sklářském ateliéru v letech 1961–1971. V této době vznikly jeho vázy s lineární a leštěnou rytinou, s figurálními a geometricky ornamentálními náměty. Práce z tohoto období by se daly charakterizovat jako abstraktně expresionistické. To dokládá zejména cyklus „Města“ provedený hlubokými zářezy brusičských kol. Byla to reakce na současné výtvarné trendy ve světě a byla to naprostá revoluce ve vývoji rytého skla. V roce 1970 se Jiří Harcuba habilitoval na docenta. Bohužel v roce 1971 musel ze školy odejít z politických důvodů poté, co vytvořil medaili proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Byl souzen a v letech 1971–1972 na čtyři měsíce uvězněn. Někdy v té době se rozhodl pro portrétní tvorbu a tím se více přiblížit ke klasickému pojetí rytiny. Od roku 1985 se Jiří Harcuba také věnoval vitrografii (tisku z rytých skleněných tabulek) a působil jako pedagog na Royal College of Art v Londýně. Na VŠUP se vrátil až v roce 1990, kdy zde působil jako vedoucí sochařského ateliéru se zaměřením na sklo a medaile. Mezi lety 1991–1994 působil na VŠUP jako rektor školy.
Jiří Harcuba se kromě jiného zúčastnil v letech 1996, 1999, 2002 a 2005 Mezinárodních sympozií rytého skla v Kamenickém Šenově. Získal tři ceny trienále rytého skla Moravské galerie v Brně (1965, 1968, 1971), Výroční medaili Americké numismatické společnosti v New Yorku v roce 1988, cenu za ryté sklo Gold Award od American Interfaith Institut ve Filadelfii v roce 1992 a cenu Rakow Comission od Sklářského muzea v Corningu ve státě N. Y. v roce 1995. Je zastoupen v domácích i zahraničních sbírkách. Opakovaně působil a přednášel na mnoha sklářských školách ve světě, například ve Frauenau v Německu, v Japonsku, na letní sklářské škole v Pilchucku v USA, kde v roce 1985 založil oddělení a program rytého skla. Každý rok také jezdil učit do Studia Sklářského muzea v Corningu. Stal se z něho světově uznávaný rytec skla, umělec, pedagog a glyptik.
V díle Jiřího Harcuby nepochybně sehrála roli sklářská tradice jeho rodiny, rodné město Harrachov a příklad zdejšího rodáka Dominika Bimana, na jehož práci navázal. Zvláště v počátečním období se nechal jeho tvorbou inspirovat a vést. Rané rytiny Jiřího Harcuby navazují na klasickou rytinu, mají pevně uzavřený a ohraničený tvar. Brzy však ve své práci došel k vlastnímu osobitému projevu. Ačkoli patřil k těm tvůrcům, kteří do rytí skla přinesli různé revoluční inovace, využíval i velmi tradiční techniky rytí měděnými kolečky. Rytinu dotvářel leštěním a jinými formami zásahů, které znásobovaly optický efekt. Od samého začátku inklinoval k maximální jednoduchosti.
Jiří Harcuba byl velice pracovitý a od svých ryteckých počátků se vždy snažil o co nejlepší výsledek. Traduje se, když na studiích v Novém Boru ryl na tenkostěnnou vázu motiv s Goliášem, že jeho učitel proces sledoval se zájmem i zvědavostí. Jiří Harcuba práci dovedl s úspěchem téměř do konce. Až v posledním okamžiku, kdy leštil poslední detail – panenku oka, nechtěně proryl do skla dírku. To bylo pro Jiřího Harcubu veliké zklamání. Chtěl se předvést dokonalou rytinou.
Dominantním námětem v tvorbě Jiřího Harcuby jsou portréty, stejně jako u jeho předchůdce Dominika Bimana. V době, kdy je začínal tvořit, to byla víceméně nutnost, protože měl k dispozici pouze surovinu menších rozměrů. Postupně jim „přišel na chuť“ a staly se v jeho díle doménou. Stále s sebou nosil zápisník, do kterého si kreslil portréty lidí, které potkával na svých cestách. S úsměvem vyprávěl, že jednou v noci nemohl v letadle spát a tak kreslil. Vzbudil zájem letušky a vše dopadlo tak, že postupně portrétoval všechny letušky v letadle.
Jiří Harcuba vymezil disciplínu rytí skla jako specifickou oblast sochařství. Ukázal souvislost řezby v nejrůznějších materiálech od počátku lidské existence. Poukázal na spojitost současné rytiny s prehistorickými projevy, například skalními rytinami nebo sumerskými pečetními válečky. Sám napsal: „Dědictví znamená vybírat to nejcennější z historie a předávat to další generaci.“ Zdůrazňoval, stejně jako před ním i jiné významné osobnosti, že není malé a velké umění. Je pouze umění dobré a špatné. Proto prezentoval rytinu ve skle jako sochařský projev, který je často malý rozměrem, nikoliv významem. Svým dílem však bořil doposud ustálené tradice ve ztvárňování portrétu, které se utvářely po staletí. Spojoval sochařský přístup s expresivní rytinou. V přípravné fázi často nejprve kreslil portrétní studie v nadživotní velikosti, což ho vedlo ke zjednodušování forem tak, jak to vyžaduje otisk ryteckého kolečka. Studoval různé pohledy, zdůrazňoval osobitou fyziologii až na práh karikatury. K vystižení osobnosti mu často stačilo několik linií a ploch vyrytých do skleněné plochy. K rytí portrétů často používal i kotoučů velkých rozměrů s velmi hrubou strukturou.
Na svou práci se díval kriticky a říkával, že se mu jeho portréty zdají „moc realistické!“ Vzpomínal na svého přítele ze studií na vysoké škole Vladimíra Komárka, který při hodinách kresby tvořil zcela volně a kresba se rozhodně nepodobala určenému modelu. Líbilo se mu, že se jeho přítel „nenechal vyrušit realitou.“ V jeho rejstříku podobizen najdeme jak významné osobnosti ze současnosti, tak i historické osobnosti, kde mohl více uplatnit svou fantazií. Dle jeho vlastních slov ho velmi bavilo vytvářet imaginární portréty. Šlo zejména o osobnosti, ke kterým měl blízko. K vynikajícím příkladům jeho práce patří portréty Egona Schieleho, Franze Kafky, Paula Kleea, Stanislava Libenského a řady dalších.
Jiří Harcuba říkal, že rytí znamená zanechat za sebou vlastní stopu, že je důležité naslouchat řeči ryteckých a brusičských kol. Nejde o řemeslnou dokonalost. Říkával, že často jsou nedokončené práce a skici to nejlepší.
Odkaz Jiřího Harcuby má v uměleckém i lidském měřítku v historii českého umění a sklářské tvorby nezastupitelné místo. Harcubova osobnost pozitivně ovlivnila mnoho lidí na celém světě. Všichni, kdo ho znali, vzpomínají na jeho osobní přístup a pozitivní vliv, kterým na lidi kolem sebe působil. V Pilchucku, kam rád jezdíval, dokonce na jeho počest zasadili švestkový strom.
Na Severu Čech v Novém Boru, kam jezdíval na IGS a na další akce spojené se sklem, by mnohý člověk v nenápadné osobě, která s igelitkou v ruce vystoupila z autobusu od Prahy, nepoznal, že se jedná o jednoho z největších současných rytců na světě a jednu z nejvýznamnějších osobností mezinárodních sklářských sympozií. Jeho lidský přístup by se mohl prezentovat na příhodě, kterou s úsměvem vypráví jeho manželka Zdena. Zdena Harcubová stála celý život po jeho boku, byla mu velikou oporou a společně vychovali dvě děti. Zdena Harcubová vzpomíná na to, jak jednou při rodinném obědě někdo zazvonil a neznámá japonská dívka se Jiřího Harcuby ptala, jestli se u nich může vykoupat, že na něho dostala adresu. Jiří Harcuba proti tomu nic nenamítal a tak zatímco probíhal rodinný oběd, dívka se v klidu vykoupala a odešla.
Jiří Harcuba zemřel náhle po krátké nemoci uprostřed tvůrčí práce a plánů na další zahraniční cesty. Do té doby se zdálo, že jeho energie a životní optimismus jsou nevyčerpatelné. Dá se ale říci, že jeho umělecký i lidský odkaz byl zcela naplněn.

 

ZPĚT